Horolezecký výkony a zákaz vstupu bělochům

Ráno vyrazíme od babičky a jedem všema těma zamotanýma cestičkama kolem ohrad se zvířatama. Nevím, jak se to stalo, ale dva koňové jsou venku z ohrady a stojí mi přímo v cestě. A co víc, jsou nějací splašení. Docela se bojím, tak radši najedu autem na trávu a pomalu ty splašence objedu. Přece jenom, nemáme to auto pojištěný. Jedem do Great Smoky Mountains National Park a babička nám vysvětlí, proč se těm horám říká smoky (kouřové). Důvodem je, že tam často prší a voda se tak vypařuje z lesa, což vypadá, jako by se z něj kouřilo. Doufám, že nám tam zrovna pršet nebude. No a vzhledem k tomu, že u babičky nějak moc nefungoval internet, museli jsme plán cesty zařídit trošku jiným způsobem.

 

Dojeli byste podle toho někam?

Naší první zastávkou je místo, odkud podnikneme menší procházku za vodopády Laurel Falls. Trochu nás vystraší cedulky varující před

medvědy, a proto si ani po cestě nedáme sváču. Jakmile dorazíme k vodopádům, uděláme pár fotek a jdem zase zpátky k autu. 

 

Cestou k vodopádům

 

Skoro jako Niagáry

Naši další zastávkou je Sugarlands Visitor Center, kde posbíráme veškerý letáčky a důležitý informace. Po poradě s rangerem, kterej se mě zeptá jaký jsou naše turistický zkušenosti a má odpověď zní samozřejmě vysoký, vyrážíme na nejtěžší track tohoto parku na vrchol zvanej Chimney Tops. Po chvilce chůze dokopce jsme oba dva docela zadýchaní a já se proklínám za svou suverénní odpověď, jací jsme dobří turisti. Nicméně je tady strašný vlhko a taky jsme poměrně vysoko (přes 2000 m n. m.), což podmínky značně stěžuje. Každopádně se tam vyškrábem a na samotným vrcholu nás čeká až takový malý horolezectví. No posuďte sami.

Jó byla to fuška

Nahoře si chvilku posedíme, pokocháme se těma panorámatama a po cestě dolů sníme banán. Pak se ještě fotíme u dřevěnýho mostu a velkých balvanů v řece a pak už je čas jet zase o dům dál. Jak projíždíme parkem, všimnu si, že u krajnice najednou stojí několik aut. Jirka po mým nalíhání taky zastaví a co nevidíme. Kousíček od nás se prochází tři losi. Těsně u nás pak zastaví auto a ptá se mě, co se děje. A já významně oznámím: There is an elk. (Je tam los.)

Bohužel jsme stihli vyfotit pouze losí pozadí

Pak už můžem pokračovatel a cesta se najednou začne docela prudce svažovat. Doporučím Jirkovi, ať tam šoupne low gear (podřadí) a nenechá to na tom pitomým automatu. Moc mě ale neposlouchá, a tak za chvilku začnu cítit nějakej divnej smrad, což znamená, že se naplnila moje očekávání a zavařujou se nám brzdy. Na chvíli proto zastavíme a necháme je alespoň trochu vychladnout.

Jakmile opustíme park, začneme se poohlížet po nějakým ubytování. Na dnešek jsme totiž nic nezarezervovali, jelikož u babičky nebyl internet. A tak stavíme asi u tří motelů poblíž Atlanty a ptáme se na ubytování. Zajímavým faktem je, že v Atlantě žije přes 60 % černochů. A dle našich pozorovacích schopností vidíme, že černochů je dost i v přilehlých městech.
 

 

 V černošských ghettech moc nebyl čas na focení, a tak přidávám fotku z parku

Když zastavíme u prvího motelu, už na první pohled se nám moc nelíbí, ale říkám si, že kdyby to bylo levný, tak to tam tu jednu noc přežijeme (když dá Bůh). Nicméně ono to ani není levný, tak se sbalíme a jedem dál. Pak zastavujem u dalšího, kterej je stejně drahej, jako ten předchozí, tak nás paní pošle o kousek dál že tam by to prej mělo být levnější. Už když tam zastavujem, říkám si, že to nebyl dobrej nápad sem jet. Venku je vyvalených asi 20 černochů a černošek, kteří popíjí a mají nahlas puštěnou hudbu. O Bože, kde jsme se to ocitli? Když se ptáme majitele (samozřejmě taky černýho a dost zvláštního), ani nám nechce říct cenu a pošle nás jinam s tím, že nás neubytuje. Tak a teď jsem asi poprvé zažila diskriminaci z toho pohledu, že někde nechcou bělochy. A nebo byl ten pán tak hodnej, a v zájmu našeho vlastního bezpečí nás odporoučel jinam.

Zastavujem pak u posledního motelu, kterej je nechutně drahej, ale aspoň má wifi. A tak se připojujem a začnem hledat Airbnb v nejbližším okolí. Podaří se nám zabookovat pokoj v mini vesnici jménem Social Circle a tak ani nečekáme na odpověď a rovnou se tím směrem vydáme, jelikož nemáme moc jiných možností a čas půl desáté večer taky nehraje v náš prospěch.

Dům spásy

Jsem si skoro jistá, že baráček podle fotky hned najdeme, jelikož má netypický půlobloukový okno. Jenže Social Circle zas není taková minivesnička, jak jsem čekala. A báraků s půlkruhovým oknem potkáme asi dvacet. Jedem proto do místní sámošky, která je ještě kupodivu otevřená a ptáme se na wifi, který tam podle našich očekávání není. Naštěstí je za kasou takovej postarší Indickej maník, kterej má internet v mobilu a svůj mobil nám půjčí. Zjišťujeme, že paní nás přijala a poslala nám svoje číslo. Zavoláme jí a zjistíme adresu. Kolem třičtvrtě na jedenáct konečně dorážíme na ubytování a úplně vyšťavení si jdeme lehnout. Jo vlastně ještě předtím se nacpeme párečkama z Wallmartu a chlebem s hořčicí. Příště ubytování už nikdy nesmíme nechat takhle na poslední chvilku. Každopádně díkybohu za toho malýho Inda, kterej nás vytáhl z bryndy!

Ubytování: AirBnB