Fake Patty´s Day aneb jedinej den v roce, kdy se může pít na ulici

Dlouho očekávaná oslava dne Sv. Patrika je tady! Já ji teda až tak neočekávám, protože myšlenka pití alkoholu od rána do večera mi zas nepřijde jako tak velká zábava. Nicméně tady v Manhattanu je to velká událost, dokonce se sem sjíždí studenti i nestudenti z různých končin. Sv. Patrik se normálně slaví 17. března, ale jelikož tou dobou zde budou týdenní jarní prázdniny, musí se to oslavit už teď, dokud jsou všichni ve městě. 

Všichni jsou v zeleným a všude je spousta lidí

Já se rozhodnu, že se rozhodně nebudu celej den jen poflakovat a popíjet, a tak ráno dělám věci do školy a pak jedu na kole nakupovat do Wallmartu. A musím říct, že je to teda pěkný šílenství. Cestou se mi motají všichni
ti opilci pod kolo a na silnici si netroufnu, protože předpokládám, že každej druhej řidič bude veselým řidičem. Všichni jsou na ulicích a hrají přihlouplý alkoholový hry jako beerpong a spol. Je to totiž jedinej den v roce, kdy se může pít alkohol legálně venku, na ulici. Pro nás to není až taková vzácnost, nicméně klukům se tento nápad velmi zalíbí a tak dodržujou místí tradici. Když je kolem dvanácté potkávám na obědě, očka už ji mírně svítí.

 Martin houpající Alexe v hamace

Večer se připojuju k ostatním, z nichž někteří už zase stihli vystřízlivět a užijem si spoustu zábavy. Vilda pověsi u jejich balkónu hamaku, ve které se všichni prostřídáme, házíme si merunou na americkej fotbal a taky na balkóně grilujeme. Hlavním šéfkuchařem je Vojta a myslím, že byl zvolenej správně. Podívejte na ty žebra!

A to teprv když byly upečený

No a protože se po chvíli začnu trochu nudit, půjčím si od Vildy longboard a jdu vyzkoušet svoje schopnosti. Vilda mi dá nějaký základy s tím, že když umím na snowboardu, tak tohle mi půjde levou zadní. Musím přiznat, že se trochu bojím, protože spadnout do sněhu a na asfalt je trochu rozdíl. A navíc nemám tlustý oteplováky, ale holý nohy. Naštěstí tento můj praštěnej nápad nepřinesl žádný zranění a na mých kolenech nepřibyly další jizvy.

Dva roky řídím bez nehod

Večer se pak ještě rozhodem jít do Aggievillu, podívat se, co se tam děje. Všude je strašně moc lidí a do klubů se čekají dlouhý fronty. No a navíc se tam platí vstupný. Za vstup do každýho klubu chtějí asi 20 dolarů, za něž dostanete náramek, abyste mohli dovnitř. Naštěstí potkám kamaráda ze třídy, kterej právě odchází společně s partou několika dalších lidí, a tak nám chudým Čechům seženu náramky od nich. Nicměně je nám to prd platný, protože po více než půl hodině čekání ve frontě se nepohnem ani o kousek, načež se kluci naštvou a zavelí, že jedeme domů. Tak nasednem na svoje kola (to se divím, že se nikdo nerozsekal) a frčíme domů.

Před odchodem do Aggievillu - Vojta asi vzývá Bohy

Na apartmánu se stane ještě jeden incident s rozbitým oknem, ale to už tady radši nebudu komentovat. Každopádně zážitků máme fůru.