středa 16. března 2016

Jízda smrti, kaňony a jízda smrti podruhé

Ráno vstaneme a vydáme se směrem do národního parku Canyonlands. Je tu však jeden problém a tím je neskutečná bolest, kterou mi způsobuje právě rostoucí osmička. Problém je však záhy vyřešen, protože Vojta má u sebe nějakej speciální prášek od bolesti. Je to sice trochu driák, avšak po chvilce o bolesti (a skoro ani o sobě) nevím. Trošku průser však je, že zrovna já řídím. Jsem po prášku ve velice uvolněné a mírně nezodpovědné náladě, avšak mám pocit, že řízení mi jde od ruky skoro jako bych se narodila s volantem v ruce. Spolujezdec Vojta si po chvíli všimne mýho tupě zírajícího výrazu, kterýmu se zasměje a nechá mě řídit dál. To mám ale důvěru.

Spokojený holky vzadu v autě s kytárou

Nakonec živí a zdraví dorážíme do Canyonlands (země kaňonů) a navštěvujeme nejvzdálenější bod parku, kterým je Grand View overlook (1853 m n. m.). Uděláme tam menší
procházku podél skal, který téměř v pravém úhlu padají dolů a pod námi je tak propast hluboká několik desítek metrů. Najdem tam taky bájo díru, která vypadá jako kulatej stůl s lavičkama okolo a tak tam uděláme takový menší zasedání.

Rytíři kulatého stolu

Autem se popovezem a pak už pěšky dojdem k Mesa Arch, jež nabízí nádherný scenérie v pozadí se zasněženýma horama. my tohle malebný místo využijem k naplnění našich prázdných žaludků a udělání několika povedených fotek.

Mesa Arch a hory v jeho průzoru

Parádní místo na sváču

Pak naše kroky směřují do Visitor Center, kde se poptáme, jak je možný a jak dlouho by trvalo dostat se k Horseshoe (koňská podkova). Viděli jsme na internetu nějaký fotky a moc se nám to místo líbilo, nicméně informace, že by nám celej výlet vzal více než 3 hodiny nás dovádí k rozhodnutí, že to necháme na jindy a zůstáváme v Canyonlands.

Hluboké kaňony v dáli

A tak směřujeme k Upheaval dome, což je místo, který trochu připomíná sopku s kráterem uprostřed. Je to velice tajuplný a zajímavý místo, na nemž na chvíli spočinem a Vildu nenapadne nic lepšího než bouchnout svou plastovou dlahou o kámen, na kterým sedíme. Ozve se prazvláštní dutej zvuk, jehož původ nikdo z nás nemůže odhalit. Nejdřív se strachujem, že se s náma celá skála urve, pokud je vevnitř dutá, ale když se ani po desátým bouchnutí nic neděje, uklidníme se  a máme z toho ohromnou legraci, kterou děsíme ostatní návštěvníky. 

Světlý hromádky uprostřed hnědýho kaňonu

Monumentálnost krajiny za námi

Pak už míříme z parku pryč a poprvé narazíme na nějakou offroadovou cestu. Mám to štěstí a řídím. Vojta mě sice sem tam okřikne za to, jak projedu některýma dírama, a tak už se příště víc snažím. Úplně na konci cesty se objeví značka prudkého klesání a Vojta zavelí, že za volantem mě vystřídá Adam. Já sice nejdřív protestuju, že mi nebyla dána patřičná důvěra, nicméně nakonec jsem šťastná, že jsem nemusela řídit. Značka nelhala! Sjíždíme totiž kaňonem dolů k řece Green River a cesta je plná nebezpečných a hlavně strmých serpentin. Cesta je to jen pro jedno vozidlo, tak se celou dobu modlím, ať nikoho nepotkáme. Přijde mi, že ostatní si napínavou cestu docela užívají. Já se držím podhlavce spolujezdce a doufám, že tuhle cestu přežijem. Vidíme totiž pár vraků, jejichž řidiči nevybrali zatáčky s takovým přehledem jako Adam a v kaňonu zůstali na věky. 

Sjezd do kaňonu

Přeživší výletníci u řeky


Každopádně vyhlídka u řeky stojí za to, jsme téměř na dně kaňonu a nejsou tu žádní turisti. Proč asi? Cesta nahoru je snad ještě horší, protože jsme těžcí a podkladem cesty není nic jinýho než klouzající štěrk. Párkrát si hrábnem, ale díky bohu se dostaneme zpátky tam, odkud jsme přijeli. Z toho psychickýho vypětí se mi podaří v autě poprvé usnout a pak už se objevujeme v Grand Junction, kde zamíříme do takové lepší fastfoodové restaurace jménem Denny´s. 

Jedem dál!
  
Kluci si dají nějaký hamburgery, já si dám bramborovou polévku a než nám ty dobroty donesou, skočí ještě kluci do blízkýho liquer storu pro Jägermeistra, kterej výjimečně není určenej nám, ale našemu hostiteli Mikovi. Mika našel Vilda přes Couchsurfing a teno sympateickej mladík svolil k tomu, aby si nás šest českejch turistů nastěhoval na noc do  baráku. 

Snímek našeho nocoviště focenej z balkónku 

Jedeme s ním do Palisade, kde má obrovskej dřevěnej rozestavěnej dům. Ten má pár svých zvláštností, jako třeba záchod uprostřed chodby a bez jakýchkoli dveří či futer, kde by jednou dveře mohly být osazeny. Proti gustu… Chvíli s ním kecáme a pak už Vilda vytáhne kytaru a aby se k nám ve zpívání mohl přidat i Mike, zvolíme anglickej repertoár. Za znění Wonderwall a podobných songů se náramně bavíme a k ránu se všichni odebéřem na svoje matrace, který máme nachystaný v hale v přízemí. A tak končí šestej den našeho putování.

Záchod ve volným prostranství

Ubytování: Couchsurfing s Mikem

Žádné komentáře: