Kecy v kleci a zrzavý pozdrav z Čech

Ráno jdem s holkama na nějakou přednášku týkající se práce v USA. Dovíme se zde spoustu užitečných informací, třeba to, že se studentským vízem F1  tady můžeme pracovat pouze na univerzitním kampusu a to maximálně 20 hodin za týden. Až budeme mít nabídku k práci, tak si můžeme jít vyřídit social security number, který je nezbytný k tomu, aby nás mohli legálně zaměstnat v USA. Kvůli tomuhle číslu budeme muset jet někam za město, kde to navíc budou vyřizovat přes 3 týdny. Tak to aby člověk našel něco co nejdřív, jinak to snad ani nebude mít cenu. Další zajímavou věcí je, že tady neuspějete s normálním CV, ale musíte mít něco, čemu se říká resumé. Podle mě je to skoro to stejný, s tím rozdílem, že tam nesmíte uvádět věk ani fotografii.

Velkým pozitivem této přednášky je, že na konci zase dostaneme fialový trička. Sice jsou trošku větší, ale na spaní dobrý. A po cestě domů se mi podaří vyfotit veverku, kterých tady běhá spousta a vůbec nejsou tak plachý jako v Česku.

 Jedna z triliónu veverek

Aby těch schůzek nebylo málo, rozhodnem se jít večer ještě na přednášku týkající se bydlení. Upřímně nedozvíme se nic zajímavýho. Moje očekávání bylo, že nám třeba řeknou, kam se schovat, kdyby přišlo tornádo nebo něco podobnýho. Ale to oni ne. Místo toho tlachají o
tom, jak si pronajmout byt, jak podepsat smlouvu, kdy složit zálohu a třeba jak nahlásit škodu. Prostě samý planý řeči, který by člověk věděl i bez nich. Výhodou však je, že tam dostanem zadarmo pizzu.

Nechci příliš odbíhat od tématu, ale mám pocit, že tlacháí o ničem je tak trochu součástí americké kultury. Nechci ty kluky americký nějak podceňovat, ale už jsem párkrát zažila přednášku, která byla úplně o ničem. Samý kecy a žvásty, ale podstata věci nikde. Na druhou stranu jim člověk nemůže odepřít jejich výbornou schopnost prezentovat a tak nějak celkově se nestydět a umět se předvádět a hlavně prodávat. Zkrátka i z toho mála, co vědí, dovedou vyždímat maximum a přesvědčit publikum, že oni jsou ti nejlepší. Říkám si, že na tomhle bych měla zapracovat. 

Jo a ještě malá odbočka k té pizze. Amíci pořádají spoustu akcí. A tím spoustu myslím fakt velký množství. Skoro každej den se na škole něco děje. Jestli ty akce za něco stojí, to je už druhá stránka věci, ale nikdo jim nemůže upřít, že by se tu nic nedělo. No a jak ty jejich akce za tak moc nestojí, tak se snaží tam lidi nějak nalákat. A jak jinak než na jídlo. Takže na každým druhým letáčku, kterej vás zve někam na akci je uprostřed velkými písmeny napsáno FREE a nějaký jídlo. A nevěřili byste, kolik lidí na tyhle akce typu „je jedno, co se tady děje, hlavně že se najím zadáčo“ chodí.

Vyhlášená čtvrť Aggieville plná restaurací a barů

Večer se poprvé rozhodnem s holkama jít do nějakýho klubu ve vyhlášené čtvrti Aggieville. Popravdě se nám ani moc nechce, ale musíme se hecnout. Naštěstí tady jezdí noční bus vždy v 11 od kolejí do té čtvrti a pak zase zpátky. Chvíli před jedenáctou tak dorazíme na zastávku, aby nám to náhodou neujelo. Čekáme tam asi 20 min a když bus pořád nejede, obrátíme se na patě a jdem zase domů spát. Tak tohle byla naše první ne příliš povedená party. Doufejme, že ty ostatní se nám vydaří víc.

Jo a málem bych zapomněla. Během dne mi přišla fotka od kluků, jak spokojeně zapíjí hotovou zkoušku! Udělalo mi to obrovskou radost, tak jsem si řekla, že se o ni podělím. Mrkněte na ně, kluky jedny ušatý, jak jim to s tím zlatým mokem sluší. 

Spolek "anonymních" alkoholiků (Vlastík a Dan)