Zasmolená výluka Českých Drah, Šumavou nahoru a dolů a překročení hranic do Rakous

Sotva jsme vyjeli z našeho pražského bytu, tak nastaly problémy. Jelikož jsem si zapomněla utáhnout řemínkem cyklotašku, asi po třech šlápnutích se mi již zmiňovaný řemínek zamotal do řetězu a najednou nešlo šlapat. Takže jsme asi po 20 metrech zastavili a museli řemínek ze řetězu vytrhnout. Netrvalo to ani 5 minut než nastal další problém. Věci na Jirkově kole asi nebyly přidělaný úplně nejlíp a tak celou cestu na nadraží střídavě padaly na obě strany a musely se neustále upravovat. A protože jsme jako vždy vyjeli trošku později než jsme si naplánovali a přidaly se k tomu popsané trampoty, měli jsme co dělat, abysme ten náš vlak stihli.

  Praha - hlavní nádraží

V půli cesty mezi Prahou a Českýma Budějovicema k nám příjde
průvodčí a ozámí nám, že mezi Olbramovicema a Táborem je výluka a proto musíme posbírat všechny naše saky paky (a že jich teda je) a přesunout se i s kolama do autobusu. No a v Táboře ten zmatek nastává nanovo a musíme zpátky do vlaku. A protože všechny tyto přesuny zabraly dost času, přijíždíme do Budějovic s malým zpožděním a celí uřícení běžíme na další vlak. V tom shonu málem zapomínáme náš pečlivě připravenej plán celé cesty na poličce nad sedadlem, ale na poslední chvíli se pro něj Jirka natáhne. Návázný vlak z Budějovic na nás naštěstí počkal, a tak nemusíme čekat na další, kterej jede až za 2 hodiny.

Vystupujeme v Českém Krumlově naprosto zdecimovaní ze všeho toho přestupování, tahání veletěžkých tašek a skoro nepřetržitýho stresu, že nám něco ujede nebo že někde zapomenem část svých věcí. Chvíli se motáme v Krumlově a obdivujem jeho krásy a horko těžko bojujeme s řízením kola, které je dost ovlivněně těžkým nákladem na nosiči. Vzhledem k tomu kolik před sebou máme kilometrů, tak doufám, že si a ten těžkej náklad zvyknem.

Hned při výjezdu z Krumlova na Slupenec a Spolí nás čekají pěkně prudké kopce. Asi tak prudké, že slízám z kola a tlačím. No to je teda pěknej začátek. Je vedro k padnutí a nějak mi to nejede. Jestli to tak půjde dál, tak tam snad nedojedem ani za měsíc. A Jirka mě hned uklidňuje, že se třeba můžem kousek popovízt vlakem, což rezolutně odmítám (i když zrovna moc nemůžu). No a krajina se před náma pořád vlní, jezdíme nahoru a dolů jako šašci. Avšak není se čemu divit, přejíždíme Šumavu a s nějakýma těma kopcema jsme počítali.

Blízko Rožmitálu na Šumavě

Kolem páté přijíždíme do Českého Heršláku a máme nápad si dát poslední českou večeři. Jenže jsme v pohraničí, kde chcípnul pes a jediná hospoda (na obrovském nádraží), která se zde nachází je z důvodů dovolené zavřená. I když mně teda připadá, že je zavřená navždy. Necháme si teda zajít chuť a vydáváme se po žluté směr Deutsch Horschlag. Kopce pořád pokračují a naše průměrná rychlost je neuvěřitelně malá a to 11 km/hod. Postupem času kopce mizí a my se objevujeme v Reichenthalu, kde doplňujeme vodu a vydáváme se na Schenkenfelden.

Překračujeme hranice do Rakouska

Jelikož slunce už pomalu ale jistě zapadá, strhneme to ze silnice přímo do lesa, kde stavíme stan u malé budky s křížkem. Pak už jen vyčistit zuby, pomodlit a spát.

 První nocoviště

Ujeto: 67,54 km

Nocleh: nadivoko