Jsme v Taliánsku, máme novej plášť a cyklostezka je prostě bájo

Ráno sbalíme náš úplně orosenej stan (asi byla fakt zima) a vydáme se do centra města. Narazíme tam na dva chlápky, kteří právě opravujou odpadkový koše samozřejmě neumí anglicky. Ptám se, kde tady najdem Fahrrad servis a dostanu odpověď, že ve Villachu. Ten je ale 20 km daleko! Dle našeho hesla zpátky ani krok tuto možnost zamítáme. Ptám se, jesti je něco v Tarvisiu a pánové, kteří zřejmě zapomněli, že nějaká Itálie existuje, mi odpoví, že tam něco určitě bude. Do Tarvisia je to jen 10 km, ale i přesto se na to musíme posilnit a jdeme tak na snídani do Billy. Kupujem si vynikající Marmokuchen a k tomu 100% pomerančovej džus a máme se fakt královsky.

Mramorová buchta na snídani

Posilněni se vydáváme do asi desetikilometrového kopce směrem do Itálie. Konečně překračujeme hranice a dostaví se i pocit
euforie, že jsme přejeli celý Rakousko včetně Alp a naše vyhlídky jsou už jen klesající. Nadšeně se fotíme s cedulí Italia a ihned začínáme cítit změnu prostředí. Všechno už není tak punktlich, zato lidé jsou mnohem živější. Napříkld vidíme (a hlavně slyšíme) paní jdoucí po chodníku, která něco huláká do telefonu, strašně se rozčiluje a rozhazuje u toho rukama. Jirka jen suše pronese, že tu by chtěl mít doma.

Itálie, tak tady tě máme!

Dost bylo kochání, musíme začít řešit kolo. Dorážíme do Tarvisia a prvního chlápka, kterýho zmerčíme se ptáme na servis. Poradí nám obchod Baldani, který se dle jeho rozšafného mácháni rukama nachází hned tady za rohem. Úspěšně jej najdem, ale když taháme za kliku, tak zjišťujeme, že je zavřeno. Otevírací doba na dveřích však jasně ukazuje, že má být otevřeno. Čekáme teda chvíli, jestli se tam někdo neobjeví a já toto čekání využívám ke koupi pohledu v trafice hned vedle. Jen tak ze zvědavosti se paní prodavačky zeptám, jestli neví, jak je to se sousedním obchodem. Italsko německy a hlavně gestama mi vysvětlí, že na dveřích je sice napsáno, že má být otevřeno, ale Baldani je pondělí přece vždycky zavřenej. Tohle by se v Rakousku nikdy nestalo…

Naštěstí je paní velice ochotná a posílá mě do Lussari Sportu, který je asi 1 km naším směrem. Kilometry jsme sice ujeli asi 4, ale díkybohu nás přivítal otevřený cykloservis. Obchod je to opravdu velkej a tak se sami pokoušíme najít padnoucí plášť. Když vídím štítky s cenami v rozmezí od 30 do 60 Euro, mám pocit, že mě omejou. To vzroste hodnota mýho kola asi dvojnásobně.

Lussari sport - jsme zachráněni!

Ptáme se tedy pana prodavače, jestli má rozměr 26x1.95, protože zrovna tenhle v tom nepřeberným množství není. Následně odejde do skladu a vrací se s pláštěm 26x2 a s tvrzením, že to vůbec nevadí. Začne se s náma vybavovat, odkud a kam jedem a je strašně hodnej. Když se dozví, že jsme z Česka a zároveň vidí hrůzu v mých očích při pohledu na štítek s cenou 40 Euro, rozhodne se vrátit do skladu. Někde tam vyhrabe přesně můj rozměr 26x1.95 a ještě se super cenovkou 14 Euro! Ihned to berem a dáváme se do výměny. Nakonec nám ještě půjčuje kompresor a po skončení práce nabízí umytí rukou. Zlatej to člověk!

A už to zase vypadá, že se nám všecko nesmírně daří. Počasí vychází, kola jedou a terén je dokonce z kopce. Prostě lambáda! A to ještě kdybyste viděli tu cyklostezku! Je vybudovaná na místě bývalé železnice, takže tam nejsou žádná auta, cesta se klikatí nádhernou přírodou a dokonce projedem nesčetný množství tunelů. Tomuhle říkám cyklistův ráj.

Veď mě dál, cesto má ...

Pak už dorážíme do městečka Pontebba, kde zastavujem na sváču a vidíme všude kolem spoustu motorkářů. Asi mají Harlejáci nějakej sraz. Pak pokračujem dál a cesta je pořád stejně nádherná. Projedem opět několika tunely a přes bývalé železniční mosty a uděláme hodně fotek. Dokonce si nás fotí i jeden pán se zrcadlovkou, tak očekáváme, že se příští rok objevíme na titulní straně nějakého cykloprůvodce.

 

Hurá do sedel a do tmy

Cestou dokonce vidíme i vodopád a anastomozující tok. Projíždíme okolo bývalé železniční stanice Chiusaforte, která je teď předělána na restauraci. Potom už se začíná cesta mírně zhoršovat, asfalt se mění v hrubý štěrk a tunely přestávají být osvětlené. Projet se nima dá bez problémů, ale doporučuju si na to sundat sluneční brýle. Po čase dorážíme do Venzone, odkud uhýbáme ze značené cyklostezky a vydáváme se po vlastní ose směrem do městečka Gemona de Fruili. 

Cestou se ještě snažíme najít Spar, na který je všude reklama, ale jako by se do země propadnul. A tak to vzdáváme a zamíříme do místního obchodu, kde si kupujem výborný rajčata a taky chleba. Jestli se tak teda té nafouknuté věci dá říkat. Po úspěšným nákupu zamíříme do kempu.

Hned po postavení stanu dostáváme hlad. Jdem se proto zeptat na recepci, jestli je v kempu něco jako otevřené ohniště nebo zkrátka nějaké místo, kde bychom si mohli uvařit. Chci totiž využít náš ešus, kterej jsme zatím využili jen jednou a jinak ho táhnem zbytečně. V kempu se bohužel nic takového nenachází. Naši debatu však zaslechne jeden pán a hned nám nabízí, ať zajdem k jeho karavanu, že tam má plynovou bombu a jídlo si tam tak můžeme v pohodě připravit. Přijde nám to trošku blbý se k někomu tak nasáčkovat a tak ho s ostychem odmítáme. Nezbyde nám nic jinýho než povečeřet ten vzdušnej bochník, kterej v nás mízí skoro celej.

Legendární dodávka Pace

V tomto kempu dokonce narazíme na spoustu zajímavých lidí. Například vidíme dodávku s nápisem PACE, kterou musí obývat nějací dobrodruzi a taky kutilové, jak jde vidět na profesionálně opravené střeše, která je celá zalátaná modrou izolepou. Pak se taky dám do řeči s Francouzem, kterej stanuje hned vedle nás a jede taky na kole.  Vyrazil z Holandska a hodlá se dostat až do Albánie. Má na to 6 týdnů a už je skoro v půlce. My cyklisti jsme prostě blázni!

Ujeto: 87,33 km

Nocleh: kemp Ai Pioppi