Díra v plášti, "to nepude" a koleje dělaj důdlaj důdlaj

Ráno se vzbudíme a jsme nádherně vyspinkaní. Postel je prostě postel. Jdem do přístěnku ke kolům, kde balíme již vyschlé stany a já se pak ještě vracím do ubytovny načepovat vodu na cestu. Zastavuje mě chlápek, kterej mi nabízí, že vodu natočí. Podává mi lahve, do kterých nám dal dokonce minerálku a já tak s velkým díky opouštím naši oblíbenou ubytovnu. Ještě než vyjedem, fotím kabinkovou lanovku nacházející se hned u naší ubytovny a taky zasněžené vrcholky hor tyčících se přímo nad ní. Ten sníh tam musel napadnout včera, když tady u nás dole tak pršelo.

Můj pomocník - izolepa

Dneska je opravdu nádherně. Slunce praží a my rychle zapomínáme na včerejší propršený den. Je sice trošku chladněji, ale lepší jasno a zima než pršení a teplo nebo ještě hůř pršení a zima. A tak si tak v poklidu šlapem a kocháme se, než opět uslyším již známé pssssss. Zadní kolo je zase v
pytli. Naštěstí se to stane u lavičky a tak si máme kde odložit věci a tak nějak si udělat k té nepohodě pohodlí. Všimnu si, že mám díru v plášti, což je docela problém. Náhradních duší máme několik, ale plášť ani jeden. Co teď? Naštěstí si vzpomenu na heslo každého správného stavebního inženýra, že co nespraví izolepa, spraví ještě víc izolepy a tak plášť pečlivě lepím.

Když do kola vložíme duši a nafouknem ji, plášť se pěkně vypoulí. Jelikož mám strach, že to každou chvíli bouchne, rozhodneme se posadit na toto provizorně spravené kolo toho odvážnějšího z nás. A tak si Jirka osedlá moje kolo a já každou chvíli čekám, až uslyším ránu jako z děla a Jirka sletí z kola. 

Polehoučku tak našlapujem a modlíme se, ať kolo vydrží aspoň do Villachu, kde snad bude nějakej obchod. Dobře si uvědomujeme, že je neděle, a to se v Rakousku nedělá. Ale třeba nás má pánbíček rád a něco přece jen otevřený bude.

U mostu ... stále na Jirkově kole

Konečně dorážíme do Villachu. Město je to hezký, a tak se porozhlídneme kolem, uděláme pár fotek a taky si dáme jednoho cheeseburgera. Jirkovo bříško je plný, a to znamená, že jsme všichni spokojení. Ke zvýšení mé spokojenosti ještě navštívíme italskou cukrárnu, kde si dávám opravdu velkej kopeček zmrzliny zvané Baccio. Doteď přesně nevím, co to znamená, ale byla vynikající. Vychutnáme si ji u břehu řeky a pak už se rozhodnem pokračovat dál. Naše dobrotami omráčené  mozky ale úplně zapomenou, že mají kupovat nějakej plášť. 

Vilášskej sedlák a selka a ještě českej cyklista

Avšak je nám to brzo připomenuto! Sotva vyjedem z Villachu, uslyším již nenáviděné psssss. Moje obavy, jak plášť bouchne a Jirka havaruje, jsou zcela mylné. Jirka si jede dál jakoby nic a zastaví až po mém upozornění, že píchnul. Ptáme se kolemjedoucích cyklistů, jestli ví o nějakém cykloservisu. Posílají nás zpět do centra na nábřeží. Protože máme v pořádku jen jedno kolo a docela nás tlačí čas, vezmu akci do svých rukou. Nasedám na Jirkovo kolo a vyrážím zpět do Villachu. 

Na nábřeží nacházím otevřený cykloservis. Hurááá! Však křičím předčasně… Ono to zas není bůhví jakej cykloservis, ale jen takovej starší chlápek prodávající kola a sem tam nějakou duši. Anglicky moc neumí, a tak se musím vytasit se svou chatrnou němčinou. No jo, jak se ale německy řekne plášť? Naštestí mám slovník v mobilu. Ten je mi ale úplně k ničemu, protože mi napíše slovo Mantel, což je dle mého názoru spíš plášť jako oblečení (kabát). I přesto se na něho pokouším vyrukovat s Mantelem, ale z jeho nechápavého výrazu vytuším, že to nemá úspěch. Rukama nohama mu teda vysvětlím, co potřebuju a že chci velikost sechsundzwanzig (26). Zamyšleně odejde do skladu, a když přichází s pláštěm v ruce, už už si myslím, že máme vyhráno. Začne je všechny (jmenovitě tři) prohlížet a zjišťuje, že jsou všechny malé. Radši od něj pláště přebírám a kontroluji, jestli se náhodou nepřehlídl. Nepřehlídl.

S nepořízenou se tak vracím zpět za Jirkou, kterej už má duši zalepenou a tak ji vracíme zpět do děravého pláště, zadní kolo podhustíme a doufáme, že dojedem aspoň někam, kde se budou prodávat pláště. Jirka byl opět nominován jet na rozbitém kole. Po chvíli ale prohlásí: „To nepude.“. Kolo prý strašně hází a moc daleko se na něm dojet nedá. Vymyslíme proto hned náhradní variantu, že poodjedem pár kilometrů za Villach, přespíme tam a zítra ráno se vrátíme zpět. Jak tak jedem a hledáme plácek, kam postavíme stan, tak nám to ani nepřijde, ale jsme docela slušnou dálku za Villachem. A usuzujem, že se nám moc vracet nechce. Mrknem do mapy, kde vidíme městečko Arnoldstein a dohodnem se, že tam v pondělí ráno koupíme plášť. 

Jako z katalogu cestovní kanceláře

Po cestě ještě vidíme tradiční svatbu, kde jsou holky i kluci v krojích a již mírně podnapilí nás zvou, ať se k nim přidáme. My ale bohužel nemáme čas ani vhodné oblečení, a tak pokračujeme dál. Polehoučku šlapem, aby to zas neruplo, až se najednou objevujeme v Arnoldsteinu. Rozhodujem, že nutně musíme zakempit, jinak to zas přejedem a nebude se nám chtít vracet.

Nemůžem však najít žádný vhodný místo a tak Jirka už docela naštvaně rozhoduje, že zůstanem přímo tady! Tím tady je myšlen malej plácek hned vedle kolejí a dost vysokou trávou. Mně se to teda moc nelíbí, pronesu námitku, že tady furt budou jezdit vlaky, na kterou je mi rychle odpovězeno, že už je pozdě a žádný jezdit nebudou. Tak teda jo. Avšak je to asi nějaká frekventovaná trať, protože se za noc asi 10krát vzbudím s pocitem, že na náš stan s obrovským rachotěním najíždí vykolejenej vlak.

Nohama stírám rosu na kolejích

Jo a ještě jedna skvělá skutečnost mi tuto noc zpříjemnila. Nevím jestli má Arnoldstein tak velkou nadmořskou výšku, ale v noci byla největší zima v dějinách naší výpravy. Zimou jsem se probudila asi třikrát a počtvrté jsem si řekla, že už to takhle dál nepůjde a budu se muset oblíct. Potmě jsem naštrachala nějaký věci, do kterých jsem se navlíkla a pak už mohla v klidu spát. Do té doby, než mě zas vzbudil nějakej vlak!

  

Ujeto: 75,56 km

Nocleh: nadivoko