Když se ráno probudíme, máme hned lepší náladu, protože
slunce svítí a to nám stačí. Sice se citelně ochladilo, ale to už tak za
jasnýho počasí bývá. Fotíme si vrcholky Alp, které se tyčí přímo nad karavany a
těšíme se na dnešní etapu. Posnídáme ve společné kuchyni, jdem se umýt a
celkově se strašně prdelkujeme a trvá nám, než konečně vyrazíme. To už se nám ale tak stává, když jsme po delší době někde v kempu.
Hned ráno si jako rozcvičku vyjedeme poměrně prudký kopec. A
to je jen začátek, protože do kopce už pojedeme celej den. Dorážíme do
Schwarzachu a kopce začínají být ještě prudší. Slunce nám praží do zad a musíme
se vyslíknout. Sem tam tlačím, sem tam jedu a je strašně super, že neprší a my
se můžeme kochat pohledem na hory a pasoucí se krávy. Na vršku jednoho kopce
zastavujeme u lavičky a dáváme si sváču uprostřed alpské louky. Prostě idylka.
Horní nádrž vodní elektrárny
kopec, kde se před námi najednou zjeví nádrž. Připomíná horní nádrž přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně a po chvíli zjišťujeme, že taky jako vodní elektrárna slouží. Na informační ceduli se taky dovídáme, že dílo má 4 soustrojí s celkovým výkonem 120 MW.
Sjedem dolů do vesnice Klamm, odbočíme doleva a čeká nás
další stoupák. Hravě ho zvládnem a pak už se naše cyklostezka napojuje na
silnici. Projíždíme krátkým tunelem a netušíme, že nás čeká ještě jeden, mnohem
delší. Má skoro 2,5 km a jet tam na kole není žádná sranda. Je tam sice pruh
pro cyklisty, ale i tak je poměrně nepříjemný, když kolem vás švihají auta a
vydávají strašnej hluk. Pak už to máme za sebou a čeká nás tunel poslední. Ten
už je pouze pro cyklisty a je nádherně vylámanej ve skále.
Nejzvláštnější fotka - hra světel a stínů
Dorážíme do Dorfgasteinu, kde už začíná být cítit silný
turistický ruch. Všechny domky jsou k pronájmu a je tu i dost stánků
s pohledama a všemožnýma suvenýrama. Je tam taky i pěkná kašna s pitnou
vodou, kde si chci nabrat do flašky. Ovšem jak ji vytahuju z kola, tak mi
nějakým záhadným způsobem vylítne z ruky a padá do jediné kaluže
v celým širým okolí. Ještě že je hned vedle ta kašna…
Pokračujem podél říčky proti jejímu proudu, což znamená, že
pořád stoupáme. Další vesnicí je Bad Hofgastein, kde zastavujeme na lavičce
před lázněmi a vytahujeme mokrej stan, kterej chceme vysušit. Taky si dáváme
náš „oblíbenej“ chleba na posilněnou. Jsme mezi tou lázeňskou smetánkou trošku
jako vandráci, ale už si na tento životní styl začínám pomalu zvykat.
Konečně dorážíme do Bad Gasteinu. Střediska luxusních
hotelů, bohatých turistů, nóbl aut a kasín. Příjde mi trochu zvláštní hyzdit
takovou krásnou krajinu tolika hotely a kasíny, ale jak se říká byznys je
byznys. Celé městečko je vystavěné v obrovském kopci. Je jedním z nejprudších
z celé naší trasy, ale naštěstí nás to až tak nevysílí, protože se je
celou dobu na co dívat.
Ten kopec nás teda opravdu srdečně přivítal
Odkládáme kola a jdeme se pěšky podívat na místní vodopád,
který má léčivé účinky, protože v jeho okolí jsou rozptýlené jemné kapičky
vody, což pomáhá lidem s alergiemi a astmatikům (třeba Jirkovi). Na kolech
pokračujeme dál a po chvilce se zase zastavujeme. Tentokrát u léčivého pramene,
kde nabíráme vodu, která má kolem 40°C a naštěstí nemá žádnou pachuť.
V domnění, že nás ta voda uzdraví
Po výjezdu Z Bad Gasteinu však kopec ještě nekončí.
Musíme se dostat do Bocksteinu, odkud jede speciální vlak, převážející auta i
cyklisty skrz horu na druhou stranu Alp. Tento vlak projíždí tunelem s názvem Tauerntunel. Bohužel nám po cestě zase začne pršet. My se ale rozodnem, že už
ty necelé 2 km dojedem. Nedojedem. Začně lít jako z konve a my opět
končíme pod mostem. Naštěstí je to spíš přeháňka, takže za 15 minut opět
vyrážíme. V Bocksteinu je obrovské nádraží a žádní lidé. Zmateně hledáme
místo, kde si můžeme koupit lístek. Klasická pokladna v nádražní budově
není a v budce s nápisem Autokasse se rovněž nikdo nenachází. Zalezem
proto do čekárny, kde se převlíkáme z mokrýho oblečení a v tom
slyšíme přijíždět vlak. Zeptáme se průvodčího a ten nás pošle do budky,
v níž najednou obsluha je. Kupujem si dva lístky a než nastoupíme do
vlaku, tak ještě chvíli fascinovaně sledujeme, jak do vlaku najíždějí auta.
Jediní, ale spokojení cyklisti ve vlaku
Za 10 min se
objevujeme na druhé straně pohoří v městečku Mallnitz. Dle značek se
dáváme doleva a čeká nás asi 8km sjezd do vesnice Obervellach. Moc si ho neužívám,
protože je poměrně zima, silnice je mokrá a kluzká a z toho ustavičnýho
brzdění už mě bolí ruce. Na druhou stranu máme se asi stokrát líp než ti dva
chudáci, který se s obří bagáží lopotí opačným směrem.
Jelikož jsme si zase nadjeli a dojeli dál, než jsme chtěli,
můžeme se v klidu utábořit. Za vesnicí nacházíme pěkné místo na postavení
stanu a tak to taky uděláme. Jirka jde jako vždy zamčít kola a zničehonic se mě
zeptá: „Ty máš klíček?“ Já odpovím, že ne, že jej má vždycky on. V tom uslyším,
jak se sám sebe zoufale ptá: „Ty vole, proč jsem to zamčel?“ Prostě zmáčknul
ten čudlík a my zůstali uprostřed lesa se dvěma zamčenýma kolama u stromu.
Začali mě napadat nouzový řešení, jak půl dne přepižláváme kamenem náš poctivej
komunistickej zámek, nebo jak se několik hodit táhnem pěšky k nejbližšímu
obydlí a prosíme o půjčení kleští. Moc si přeju, abych ten zasmolenej klíček
někde našla. Moje přání je vyslyšeno a já asi po dvou minutách lovím
z trsu trávy kousek od stanu můj vymodlenej klíč. Jsme zachráněni!
Po opadlým stresu ještě vyrazíme k blízkému potůčku,
kde se umyjeme. Nad ním se klene malebný železniční most a je to tu hezčí než
v kdejaké koupelně. Voda je sice dost studená, ale my něco vydržíme!
Naše přírodní koupelna
Vracíme se ke stanu a na večeři si dáváme šunku v plechu.
Zajede do nás jako Němci do krytu a pak už se můžeme v klidu a míru natáhnout.
A takhle my se maskujeme
Ujeto: 66,82 km
Nocleh: nadivoko (ale dalo se třeba tady Pub Gastein)
Žádné komentáře:
Okomentovat