Ráno se sbalíme a na odchodu z kempu se jen tak letmo
podívám do otevřené koupelny. Vlastně ani nevím proč, ale asi to bylo nějaký
vnuknutí, protože tam na poslední chvíli zaregistruju Jirkův mobil i
s nabíječkou. Jirka ho tam chtěl nechat co nejdýl nabíjet. Taky tam však
mohl zůstat navždy…
Když už teda máme všechny naše věci, sedáme na kola a pomalu
vyjíždíme. Chceme se co nejdřív dostat zpátky na Alpe Adriu, kterou jsme
opustili ve Venzone. Štěstí nám ale moc nepřeje a nějak se strašně zamotáme.
Bloudíme i někde v průmyslovým areálu až se asi po 10 ujetých kilometrech
dostáváme zpátky na most, na němž jsme už jednou byli. A tak se pomalu
zotavujem z největší zajížďky naší výpravy a trošku naštvaní se vydáváme už
snad správným směrem. Po cestě vidíme mnoho zavlažovacích kanálů a musím uznat,
že zemědělství mají ti Taliáni docela dobře promyšlené. Projíždíme mnoha
vesnicemi s pozoruhodnými názvy a cesta nám docela utíká.
Jirka ve vesnici Vendoglio Vendoi
V Itálii už bohužel není takovej servis jako v Rakousku. Asi po hodinovém neúspěšném hledání
lavičky to vzdáváme a sedáme si na zem u okraje lesa, kde si dáváme sváču. Po malém odpočinku opět usedáme do sedel a zanedlouho stavíme na menší křižovatce, kde se díváme do mapy.
V tom nás dojedou takové dvě starší paní s malým klukem, které s náma mimochodem jedou skoro celej den a začnou se nás vyptávat, odkud jsme a kam vlastně jedeme. Taky se nás ptají, co hledáme v mapě a my odpovídáme, že chceme jet směrem na Udine. V tu ránu se tam nachomejte i nějaká postarší Italka, která se nám velice ochotně rozhodne cestu vysvětlit. My o to teda moc nemáme zájem, protože snad přece víme kde jsme a kam chceme dojet, ale to ji vůbec nezajímá. Skoro čtvrt hodiny do nás klavíruje všechny možný i nemožný cesty, a protože neumí anglicky, z jejího výkladu rozumíme pouze názvy měst. Takže slyšíme jen výkřiky typu Červiňáno, Liviňáno a všecko končící na ňáno. Rozšafně u toho mává rukama a taky se asi třikrát pokusí rozbalit mapu, která nám ale končí a víc už rozložit nejde. Já se můžu potrhat smíchy, zatímco Jirka už ztrácí nervy a vídím, jak nervozně přešlapuje a už by nejradši vyjel a nechal bábu bábou. Zdvořile proto náš rozhovor ukončím, poděkuju za všechny cenné i zbytečné rady a pokračujem v cestě.
Pak už konečně dorážíme do Udine, kde nás hned z kraje
přivítá místní, jak Jirka říká, stánek. Není to žádnej stánek s párkama
v rohlíku, nýbrž fotbalový stadion. Je docela velkej a hezkej, a tak ho
Jirkovi na památku vyfotím.
Staďák Udinských fotbalistů
Jakmile se promotáme rozlehlým sídlištěm, dorážíme do centra,
kde jako první začneme hledat restauraci. Památky prej až potom! Nevím proč,
ale v Udine jako by nebyla nějaká normální pizzerie. Buď je to jen hladový
okno anebo nóbl restaurace. Nic mezi tím, žádná zahrádka pro cyklisty. Tlačeni
časem a hlavně kručením v žaludku spěšně zalízáme do poměrně nóbl restaurace
jménem Odeon.
Cítím se tam teda jako blbec. Hned vedle nás se koná nějakej
meeting vyvoněných Italských manažerů ve stylových oblecích. Strašně se tam
přeřvávají a smějou a všemožně máchají rukama a my ve svých cyklooblecích jsme
tam oproti nim jako chudí příbuzní. Objednáváme si teda kávu, lemon sodu a
pizzu. Kávička byla malinká, ale opravdu dobrá a citrónová sodovka v sobě
měla dokonce kousky citrónu. Po přinesení pizzy se cítíme poněkud zklamáni, protože
nám na stole místo kulaté pizzy přistane baňatá kapsa. Ihned po ochutnání ale
naše zklamání opadne, protože ingredience vevnitř jsou opravdu kvalitní a
chutnají skvěle. Pizza je plněná ricottou, prosciuttem a mozzarelou. Spokojení
a nacpaní tak opouštíme restauraci a jdeme se podívat na slíbené památky.
Piazza Liberta
Ještě než se zase vydáme na cestu, si dopřejeme malou
zmrzku. Zastavujem se v sympatické cukrárně s širokým sortimentem
zmrzlin a dokonce několika oceněními. A musím uznat, že ty ceny si cukráři
zaslouží, protože to byla bezkonkurenčně nejlepší zmrzka naší cesty. Já si dávám
kopeček s příchutí Tiramisu a Jirka má zálusk na jahodovou. Omylem ale vyslovil
název sousední zmrzliny, která už si v zápětí hoví v kornoutku.
Zmrzlina je bílé barvy a mně se zdá, jako by byl nahoře rozdrobenej sýr. A tak
si oba myslíme, že je určitě sýrová. Podle chuti už to tak ale nevypadá, a
jelikož jsem strašně zvědavá, vydávám se zeptat paní zmrzlinářky. Ta však neumí
anglicky a tak začne zběsile mávat rukama jako by měla křídla a ukazovat něco
kulatého, což by, soudím, mohlo být vejce. Po chvíli si zavolá na pomoc dceru,
která mi anglicky řekne, že zmrzlina je z bílků. Spokojeně tedy vycházím ven
z cukrárny a oznamuju Jirkovi, že jeho zmrzlina je z ptáka. Nevěří
vlastním uším a tak mu vysvětluju celou příhodu. Bílá zmrzka Jirkovi moc chutná
a tak celou návštěvu cukrárny zakončí slovy, že od teď už jenom sýrovou nebo
ptačí.
Je libo ptačí zmrzlinu?
Konečně opouštíme Udine a vydáváme se směr Pradamano. Hned za
Udine se ale zdržíme, protože na železničním přejezdu těsně před náma spadnou
závory. A jsou zavřené skoro 15 minut, než konečně projede vlak. Fakt nevím,
kdo to tam seřizoval. Dál už projíždíme samými vesnicemi a ani nevidíme nic
zvláštního, až na Archimédův šroub u jednoho z domečků. Fascinovaně si jej
fotím a popisuju Jirkovi, k čemu to vlastně je.
Pak už nastane čas, kdy bychom se chtěli ubytovat, ale ještě
musíme někde sehnat vodu. Zkoušíme zajet asi ke třem kostelům, kde jsme předtím
kohoutky s vodou viděli. To jsme ale měli plné lahve. Teď když naše flašky
zejí prázdnotou, nikde žádný kohoutek není. Zastavujem tedy milou italskou
babičku, která sice neumí žádný jazyk, ale velmi rychle pochopí, že potřebujeme
vodu a s ochotou nám ji natočí. Ještě se pokouší o nějaké italské vtípky,
který jsme bohužel nepobrali, ale i tak
odjíždíme s úsměvem na tváři.
Tajuplná pevnost v Palmanově
Problém s vodou je tedy vyřešen, objevil se však další,
a to kde zakempit. Pořád to nikde nejde a my tedy šlapeme dál, až dorazíme do
Palmanovy. Slunce už pomalu klesá za obzor a tak se statečně rozhodneme zůstat
v pevnosti obklopující město. Všude je sice ještě milion pejskařů a běžců,
ale když se nikdo nedívá, tak proklouzneme malým tunelem do slepé uličky, kde
ve vysoké trávě rozbalíme stan. Místo je to docela dobrý, až na to, že jsou
všude obří cikády, který mi celou noc cvrkají nad hlavou. Nemůžu proto dlouho
usnout a co chvíli buším do plachty stanu, aby ty kobyly konečně vystřelily!
Jirka už spí jako zabitej. Inu není se čemu divit, dneska jsme najeli náš rekord
co se týče času a v sedle strávili neskutečných 6 hodin a 42 minut.
Tunel vedoucí k našemu nocovišti
Ujeto: 94,08 km
Nocleh: nadivoko
Žádné komentáře:
Okomentovat