Benátky, incident s Černochama a romantický gondoly

Ráno se spakujem a jako první vyrazíme na vlakový nádraží. Chybí v něm však klasický český pokladny a stojí tam jen nějaká chytrá mašinka. Snažíme se do ní nacvakat, odkud kam chceme jet, ale jaksi nás to neposlouchá. Vlastně vůbec to nereaguje na jakýkoli naše pokyny. Naštěstí se v budově za chvíli objeví mladej kluk a tak se ho hned ptám, jak to funguje. Odpoví mi, že to vlastně vůbec nefunguje a lístky se prodávají v místní nádražní hospodě, která je hned naproti. To je teda systém jak bejk. A to jsem si zprvu myslela, jak jsou ti Italové napřed.

 Italský nádraží po ránu

Pak už jdem čekat na druhej perón a pro ukrácní dlouhé chvíle si vytáhnem
snídani. Jak tam tak dlabeme, nástupiště se začíná docela plnit a po chvíli dostáváme strach, jestli se do vlaku vůbec vlezem. Naštěstí přijede lokomotiva asi s 8 vagónama, takže o místa není nouze. Pěkně si v něm hovíme, nabijeme si i mobily a zanedlouho se objevujem ve městě Mestre, což je vlastně takové „předměstí“ Benátek. 

Cestu do kempu máme naplánovanou pěšky, má to být jen okolo 4 km. Jelikož se nám ale příliš nedaří, protáhne se chození na necelých 8 kilometrů. A to naše stezka vede i za svodidlama, jsme nuceni přeskakovat potůček a málem nás i potkalo lezení přes plot. Sice cestou necestou, ale nakonec se do kempu, kam si jdem vlastně jen odložit věci, dostavujeme. Na recepci nás přivítá velice milá paní, která nám hned dává mapu Benátek, nějaké brožury a dokonce si u ní můžeme koupit lístek na mhd, což taky hned děláme. Jdem teda postavit stan, ať už konečně můžeme vyjet!

 V autobuse přes moře

Do Benátek se dostáváme autobusem asi jen za 10 min a po cestě přejíždíme most přes moře, který spojuje tohle v podstatě ostrovní město s pevninským Mestre. Hned jak vystoupíme, je znát poněkud zvýšená hustota lidí. Má to hned několik důvodů. Za prvé jsme v turistickém centru, za druhé tady zrovna teď vrcholí slavný filmový festival.

 Mafián v Benátkách

Vydáváme se tedy přes náš první most (a že jich ještě bude) do centra všeho dění. A že se toho zrovna děje! Jsme v Benátkách asi 5 minut a procházíme ulicí plnou různých obchodů se suvenýry a všelijakými věcmi. Když v tom si všimnu jednoho černocha, kterej prodává „značkový“ kabelky, jak urychleně sbírá svých všech 20 švestek (kabelek), balí rovněž i svou deku, na které měl kabelky vyskládáný a běží davem. Jak se tak prodírá všema těma lidma, houkne na dalšího černocha, kterej zas sbalí svůj krám a zdrhají tak spolu. Najednou se za náma objevujou policajti a jeden z nich prvního černocha lapne. Zatáhne ho do vedlejší uličky a zkušeně ho chytne pod krkem a začne mu italsky nadávat. Scéna jako z italskýho mafiánskýho filmu. Sice nadávkám nerozumíme, ale je nám jasný, že povolení k prodeji ti dva černí obchodníci zajisté neměli. Tomu teda říkám pěknej začátek. Ještě dvě hodiny po tomhle incidentu totiž chodím pevně mačkajíc Jirku za ruku a s očima na šťopkách!

 Poulíční stánek se šťavnatým ovocem

Jak tak brouzdáme městem, vidíme trhy s ovocem a zeleninou, spousta krámků se suvenýry a typickými karnevalovými maskami. Jak takové masky vypadají je možno vidět zde. Uděláme asi trilion fotek s všemožnýma mostama, loďkama, gondolama a vším co má co dočinění s vodou. Benátky se totiž rozkládají na 117 ostrovech a tyhle ostrůvky spojuje přes 400 mostů a můstků. Takže je co obdivovat.  

Já, most a můj novej klobouk

Pak dokonce narážíme na výstavu s volným vstupem a tak zavítáme dovnitř. Víc než samotná výstava nás ale spíš zajímá, jak to vypadá uvnitř takovýho typickýho domečku. Zjišťujem, že je z cihel a uvnitř je stejně titěrný, jako všecko v tomhle přehuštěným městě. No a k výstavě, jmenovala se Highway to Hell (volně přeloženo cesta do pekel) a zobrazovala různě pomalovaný lebky a všude bylo rozházených spousta pilulek. Asi nějaký moderní umění….

 Nejužší člověk v nejužší uličce

Pak úplně náhodou narážíme na nejužší benátskou uličku. Jmenuje se Calletta Varisco a je široká pouze 53 cm. No a jelikož jsme zrovna ve formě,  tak se do ní beze strachu vydáváme. I když jak jde vidět, Jirka musí stát naštorc.

Pak opět dostaneme hlad a je čas sehnat něco na sváču. Po chvíli nacházíme místní Coop a kupujem si v něm mlíko a kyselou tresku s cibulí. Nebojte, já mám mlíko a Jirka rybičky, jinak by tato kombinace asi nebyla nejvhodnější. Po cestě taky obdivujem systém věšení prádla, kde je šňůra na kladce, která je připevněna na protějším domě a taháním se šňůra posunuje. Propracovanej to systém.

Na obří kotvě

Potom už procházíme část města, kde jsou vojenské budovy, kam není možno vstoupit a pak taky námořnícké muzeum, kam už samozřejmě možné vstoupit je. My se však pouze fotíme s vystavenou kotvou a pokračujeme dál na žvanec. Jirka se totiž rozhodne, že si na závěr naší cesty zasloužíme pořádný jídlo a tak navštěvujeme jednu z restaurací. Objednáváme si spaghetti pomodoro a tortellini prosciutto. Já z toho mám Vánoce a neustále opakuju, že my dva jsme vlastně na romantické večeři uprostřed Benátek. No není to nádhera? 

Nakonec se zastavujeme na slavném náměstí se spoustou památek, muzeí a hlavně tisícem holubů. Stejný množství jako holubů je tady i nějakých pofiderních prodejců s modními selfie stick, což mi leze na nervy možná ještě víc než ti holubi.

V pozadí spousta holubů

Jak se začíná smrákat, začínají vyjíždět gondoly se zamilovanými lidmi. Většina z nich je nejspíš nechutně bohatá a znuděně sedí v lodi a vlastně si ani neužívají nádhernou atmosféru. Některé z gondol mají na palubě dokonce i zpěváka a nebo rovnou celou kapelu. A hudba dokonale dokresluje sílu okamžiku. A já si říkám, že na té gondole třeba taky někdy pojedeme. 

Večerní plavby na gondolách

Cestu k autobusu schválně plánujeme přes nejslavnější a největší most Rialto, který je ale bohužel v rekonstrukci a tak ani nemáme jeho pořádnou fotku. To ale nevadí. Nasedáme tedy do busu a míříme zpět do kempu. Po cestě ještě nakoupíme v Lidlu, kde nás zaujmou slané kroužky s příchutí peperoni. Jirka mi sice tvrdí, že jsou paprikový, ale já mám takový tušení, že spíš budou pálivý. Což se mi potvrzuje hned u prvního kroužku, kterej musím zajíst hned několika kuličkami hroznů. Pak dáme ještě poslední partičku karet ve stanu a naposledy se zachumláme do spacáku. Zítra už totiž budem spát v posteli. Ach jo.